Don Carlos z milánské Scaly online

Operu Don Carlos psal Giuseppe Verdi na objednávku Pařížské velké opery, pro kterou už o více než desetiletí dříve vytvořil na objednávku Sicilské nešpory. Tentokrát zvolil za námět tragedii Friedricha Schillera Don Carlos, Infant von Spanien volně inspirovanou historickými událostmi ve Španělsku v polovině 16. století. Bylo to počtvrté a naposledy, kdy se obrátil k tvorbě velkého německého dramatika, na jehož náměty  komponoval  opery  Johanka z Arku, Masnadieri a Luisa Millerová. Schillerovo drama Don Carlos vznikalo v letech 1782-1787 a Verdi se s ním seznámil v italském překladu Andrey Maffeiho i ve francouzském překladu Xaviera Marmiera, který vyšel v Paříži v roce 1860. Verdiho příběh fascinoval  filozoficko politickým přesahem i přítomností extrémních dramaturgických kontrastů. 

Děj odehrávající se na pozadí historicko politických událostí bojů Nizozemců proti španělskému útlaku, líčí osudy jednotlivých aktérů s vyhrocenými emocemi, přátelstvím a jeho tragickým vyústěním, nenaplněnou láskou, odmítnutím i pomstou a opuštěností. Verdi začal na opeře pracovat v září 1865 a zavázal se dokončit a uvést dílo včas pro Světovou výstavu v roce 1867. Bylo nutné se konfrontovat s velkorysými  podmínkami  „chrámu francouzské opery“ konstruovaného s ohledem velkolepá pojetí typická pro typ „ grand opéra“.  Původní libreto bylo francouzské, zpracovali je částečně Josephe Méry a  po jeho smrti je dokončil sekretář Pařížské opery Camille du Locle. Libretisté respektovali určité francouzské vkusové preference – například vytvořením prostoru pro účast baletu a také zařazením majestátní scény autodafé, která v Schillerově dramatické  předloze chybí.

Děj se odehrává ve Španělsku v polovině šestnáctého století a vystupují v něm historické postavy, které se pohybují ve vykonstruovaném příběhu s metafyzickým vyústěním.  Manželstvím Alžběty z Valois s Filipem II. je sice nastolen mír mezi Španělskem a Francií, politickou scénou ale otřásají vzpoury protestantů ve Flandrech bránících se útlaku absolutistické monarchie. Hlavní postavy opery jsou výrazně profilované, ocitají se v přesvědčivých dramatických situacích, ve kterých se prolínají zájmy ryze osobní i politické. Impozantní je postava Velkého inkvizitora, představitele církevní moci ovládajícího osudy lidí, jehož vůli se musí podřídit i král.

Díky mnohovrstevnatosti děje a složitějším vztahům mezi postavami, měl Verdi příležitost svrchovaně uplatnit své charakterizační mistrovství. Belcantový styl zpěvních partů je synteticky propojený s dramatickým záběrem, velké árie naplňuje nádherná a emocionálně působivá hudba. Významná úloha připadla orchestru, jehož partitura směřuje k symfonickému zvukovému pojetí, což se setkalo s určitými výhradami označujícími její styl za wagnerismus.   

Slavnostní premiéra se konala 11. března 1867 ve Velké opeře v Paříži. Zprávy vypovídají o přítomnosti plejády významných osobností, vysokých civilních i vojenských úředníků, a také Napolena III. a jeho manželky Eugenie. Úspěch ale nebyl valný, ohlas byl spíš vyjádřením úcty k osobnosti váženého skladatele. Bezprostředně po premiéře napsal Verdi svému dlouholetému příteli, novináři Oppradinu Arrivabene:

„Nebyl to úspěch! Nevím, co se bude dít dál, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se věci změnily...".

Verdiho důvěra v kvality díla se postupně naplnila. O šest měsíců později 26. října 1867 se konala v Bologni italská premiéra  původní verze o pěti dějstvích, kterou do italštiny přeložil Achille de Lauzières. Hlavní role ztvárnili Antonio Cotogni a česká sopranistka Teresa Stolzová, Verdiho blízká přítelkyně a prominentní představitelka titulních rolí jeho oper. Úspěch byl mimořádný, nicméně Verdi měl o tvaru díla stále určité pochybnosti.  K partituře se vrátil po řadě let v souvislosti uvedením opery v Miláně. Ve spolupráci s libretistou Angelo Zanardinim provedl revizi libreta, vyřadil první dějství i baletní scény.  "Provedené škrty nekazí hudební drama a skutečně jej zkrácením činí ještě naléhavější,“ napsal Verdi příteli Arrivabeneovi a pravidelně sledoval zkoušky v divadle.  Nová verze opery Don Carlos měla premiéru v Teatro alla Scala v Miláně 10. ledna 1884 a byla přijata se všeobecným nadšením.